A to o to míň, že předchozí designér na tomto projektu se vzájemně s týmem komunity nenaladil.
Photo by Michael Dziedzic on Unsplash
Počáteční skepse ale nebyla jen na mojí straně. Sám šéf komunity Martin Hulík později popisoval svoje obavy v začátcích takhle:
- Že to bude ještě horší než teď.
- Že to budou muset dělat ve volném čase.
- Že jejich práci člověk zvenku nerozumí a nebude to dávat smysl.
- Že to HCD jsou nějaké obskurní metody, které se na jejich práci nehodí.
Terapeutická komunita je takové to místo, kam nastoupíte jako člověk těžce závislý na tvrdých drogách.
Photo by Colin Davis on Unsplash
V ideálním případě odtud za rok vylezete a jste připraveni začít znovu. Podrobněji se na to můžete mrknout zde. :)
V komunitě chtěli vyzkoušet inovovat svoje služby v duchu metodiky HCD
Přístupu, který staví do středu svého zájmu člověka, klienta. A s tím jsem jim měla pomoct já. V článku vám povím, co se mi přes nelehké začátky podařilo z HCD propsat do jejich přístupu k inovacím služeb a co zase na oplátku tento projekt naučil mě o tom, jak firmám zpříjemňovat průběh projektů.
Začátky pro mě byly bolestivé: covid, doma malé miminko a 300 km mezi mnou a klientem.
Taky jsem cítila, že musím zohlednit specifika komunity, ale zároveň použít to, co mi běžně funguje ve firmách v komerční sféře. A i bez výzkumu mi bylo jasné, že pokud přešlápnu určitou mez, skončím tam, kde předchozí designér. :)
Proto jsem převzala některé své běžné metody, ale upravila jsem je na míru komunitě:
- Pravidelné týdenní online cally. Jsou důležité, abychom byli všichni v obraze a udrželi si to správné nadšení pro věc. Místo klasické 20minutové rychlovky jsme si ale volali každý týden aspoň hodinu. Objem informací, které jsme si potřebovali sdělit, byl prostě příliš velký. A byla to pořádná výzva, protože terapeuti si v práci povídali s lidmi prakticky pouze ve fyzickém světě.
- Projektové nástroje, na které jsou zvyklí. Vždycky je dobré pracovat s nástroji, které jsou pro klienty přirozené, abych jim nestavěla bariéru, že se musí učit něco nového. A je extrémně důležité mít vše na jednom místě, jinak ztratíme spoustu času hledáním. Pro chaotické terapeuty, kteří mají vše po mailech, a to v těch lepších případech, jsem zvolila tu nejsnazší variantu — jeden jediný dokument na Google drivu, kam jsme psali poznámky z našich callů a který je prolinkovaný na všechny výstupy, které vznikly.
- Mikrotým. Začátek spolupráce probíhal jen s šéfem Martinem, bylo ale jasné, že tým se musí zvětšit, aby bylo možné do komunity propsat nějakou změnu. Obvykle ve firmě vytvoříme dva menší mikrotýmy, ale tady vznikl jeden větší.
První tři měsíce jsme se prakticky nepohnuli z místa, vše změnil workshop
I přesto, že jsme si spolupráci docela dobře nastavili, jsme se v projektech nedokázali pohnout vpřed. Měla jsem je naučit používat HCD metody, aby dokázali svoje projekty úspěšně nastavit, řídit a dokončovat. Ale to se nedělo. Pořád se mi nedařilo vysvětlit, co to HCD je, a oni netušili, jak ho mají použít.
Aplikovali jsme sice metody rovnou na dílčí projekty, ale byly buď tak intuitivní, že týmu vůbec nedošlo, že je používá v rámci HCD, nebo natolik komplikované a komplexní, že si s tím nevěděli rady.
Zlom přišel na workshopu, který shrnoval základní znalosti o HCD a měl nabrífovat celý tým. Na něm jsme také aplikovali HCD na jejich zapeklitý projekt, ve kterém se už roky motají.
Zpětně myslím, že té metodice předtím nevěřili a možná nevěřili ani mně. Ale na workshopu viděli, jakou změnu přineslo zarámování projektu a definování designové výzvy. Pak už sami věděli, co mají dělat. A došli k přesvědčení, že “to hcd není žádná metodika, ale selský rozum”. :)
Na workshopu se naakumulovala strašně dobrá energie a došlo k mohutnému zvratu. Tým se probral z letargie a začal doručovat výstupy takovou rychlostí, že nezbylo než zírat.
Photo by Mathew Schwartz on Unsplash
4 měsíce se tým zahříval a zbylé 4 sprintoval. Během nich toho spoustu zvládli:
- Rozplést snad nejdéle trvající záhadu, jak vymyslet program vzdělávání v komunitě tak, aby plnil vytoužené cíle. Poprvé jsme pořádně zarámovali projekt. Díky tomu odpadla spousta diskuzí nad smyslem toho, co děláme.
- Definovat, co je vytouženou změnou — nastavit procesy v týmu. Ukázalo se, že to je pro tým překvapení a že se původně honili za něčím jiným.
- Každý výstup otestovat. Měli jsme tak jistotu, že jdeme správným směrem.
- Dokončit 2 načaté úkoly, které se vlekly a dokonce nad rámec zamýšlené práce projekt ještě dále rozvinout.
- Vytvořit jedno místo, kam si mohou zaměstnanci sahat pro informace — ano, vím, je to neuvěřitelné, to byla jejich iniciativa. :D Díky tomu i dnes zaměstnanci cokoli najdou a můžou s tím dál pracovat.
Při tom nám hodně pomohlo, že jsme si ohýbali práci na projektech tak, aby nám byla příjemná a zábavná
Do té doby neměli moc týmové práce a přímo se nadchli pro to makat na tom společně. Skončilo tím nahánění kolegů, kteří nedodali podklady, protože je začali tvořit společně v rámci běžných porad. Vyprodukovali tak mnohem kreativnější a efektivnější výstupy než nudnou individuální prací.
Kromě toho měli terapeuti ještě jednu mocnou zbraň — nadprůměrnou schopnost empatie. Proto jim HCD tak perfektně sedlo, když si ověřili, že jeho metody fungují.
V neposlední řadě pomohlo i to, že lidé z komunity Sananim svou práci dělají dobře, jde vidět, že to jsou zapálení srdcaři. Moc jim držím palce, aby jim to i nadále vydrželo. ❤
Na počátku byly obavy na obou stranách. O to víc nás pak těšily společné úspěchy.
Martin o naší spolupráci mj. prohlásil:
- Že to bylo kreativní a dobře se u toho bavili.
- Že si teď troufají i na problémy, které považovali za málo ovlivnitelné.
- Že jim HCD přineslo rychlé dílčí výsledky.
Co jsem si z naší spolupráce odnesla já:
- Eliminovat domácí úkoly — jsou matkou prošvihlého deadlinu a nechuti.
- Používat jeden Google dokument i s lidmi v komerční sféře.
- Posouvat se po mikrokrůčcích, ale stabilně.
- Přeformulování některých hodnot. Nejdřív jsem aplikovala metody z komerční sféry do neziskové. Během spolupráce se to ale obrátilo: snažím se teď vytvořit na projektech v komerční sféře takové prostředí, které bude aspoň připomínat práci v komunitě.
- Vážit si věcí, které jsem pokládala za samozřejmé. Když člověk poslouchá, co všechno klienty komunity dohnalo do jejich situace, dojde mu, že tak samozřejmé ty věci vůbec být nemusí.
- Že i na ministerstvech sedí zapálení srdcaři, kteří dělají vše proto, aby se (nejen) neziskový sektor hýbal dopředu. Velké díky a obdiv patří Markétě Pěchoučkové a Tomke Trávníček za jejich práci. ❤
A co vy? Máte něco konkrétního, co vás trápí? Pojďme to probrat u kafe! :)